Změnit se?

15. dubna 2017 v 20:02 | Paja |  Irsko / Ireland
V poslední době se na mě lepí myšlenka, zda se člověk opravdu může změnit jen proto, aby se někomu zalíbil?

Po posledních dnech mluvením s přáteli a sledováním svého okolí to opravdu nejde. Ať budu kdekoliv na světě, tak se bohužel nebo bohudík nezměním a lidé mě musí akceptovat takovou, jaká jsem, jinak musí jít "o dům" dal. V některých momentech přátelství mě to mrzí, že tím ztratím sobě blízké lidi, ale to je život. Ani nevím přesně, proč píšu tento článek, ale asi proto, abych ze sebe tyto pocity vydala a ujasnila si priority a také to, že mě mrzí, jak si někteří lidé myslí, jak mě znají. Přitom znají jen moji část, kterou jim ukážu.

Jak se dá otevřít lidem, které vlastně "skoro" neznáte. To není jako přátelství, které se buduje od školy a zůstává po dospělost. Občas si připadám jako vězeň ve svém světě, kde mi nikdo nerozumí nebo si myslí, jak mě mohou ovlivnit.

Hrozně chci žít svůj sen, ale občas se zapomenu, co to vlastně bylo.

Cítíte se občas taky tak ztraceně a říkáte si, co to sakra děláte a nejraději byste si sbalili své kufry a jeli domů?


Jak bojujete sami se sebou? Já mám akorát po dovolené doma a po návštěvě kamarádky ze Španělska a jsem tak nějak na hraně toho co bude. Potřebuji změnu, ale není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jsem už ze všeho unavená a nejvíc potřebuji motivaci, jak se nevzdat.
 

Aneb, jak jsem se stala manazerkou

4. března 2017 v 18:26 | Paja |  Irsko / Ireland
Zdravim vsechny, konecne jsem si nasla napsat dalsi clanek, kde bych se zminila o zmenach v praci. A jeste se omlouvam za preklepy a ze pisu bez diakritikz. Mam pujceny notas.

Uz pred vanoci se ke me donaseli zpravy o tom, ze ze mne budou chtit udelat manazerku. Pres vanoce se o tom nemluvilo, ze bylo dost prace, ale v lednu uz mi bylo receno, ze pojedu na 4 denni skoleni do Dublinu. Tak, nic jsem nenamitala, jen sem rikala, ze se me nikdo neptal a pujdu na Floor manazera.. Haha

Od toho ledna jsem dostavala smeny na produkci, kde bezne pracuje manazer. Co to v praxi znamena, mam na statosti celou kuchyni a jsem za vse zodpovedna. Coz znamena - vsechny datumy na surovinach jsou v poradku, mam surovin na cely den. Vsechno je na svem miste, posilam lidi na pauzu, posilam lidi vyvezt kos, jsem zodpovedna za jidlo, ktere se vyhodi. Proste strucne, je toho hodne, na co si musim dat pozor a k tomu maji lidi druhou praci, pokud nemame zakazniky. A co si budeme povidat, lidi jsou liny a nechce se jim nic delat navic a ja je musim zadat. Nekdy si pripadam jako jejich mama s rozdilem, ze me nemaji radi.

Pred kurzem v Dublinu sem dostala par materialu, co se tyka bezpecnosti prace s jidlem a na co se mam pripravit. Uprimne to byla vyzva co se tykalo slovni zasoby. Dostala sem nekolik knizek k vyplneni, ktere se musi odevzdat k potvrzeni. Proste neni to jen tak. Musim uznat, ze skolici system ma mekac vyreseny.

Vyhodou kurzu bylo to, ze mi v praci vse zaplatili. Jak autobus a taxi, tak ubytovani a jidlo. K tomu jsem to mela placene, jako kdyz sem byla v praci a pracovala. Takze sem neprisla o zadne hodiny. Takze pokud spolecnost chce manazera, investuje do jeho treninku.

Na kurzu v Dublinu nas bylo celkem 23. Hotel byl 2 minuty chuze od mista skoleni, takze jsme to meli na haku, co se tykalo vstavani. Byl cas se pripravit. Na pokoji jsme byla s 2 dalsima holkama, jednou Polkou a jednou Bulharkou. Sedly jsme si, takze jsme travily cas po dobu kurzu spolu.

Na kurzu jsme meli rozdeleny dny, 2 byly zamereny na vedeni lidi a jaky jsou standarty, dalsi den byl na ocekavani zakazniku a zakaznicky servis s praxi, ktera byla ohodnocena a jeden asi nejvic nejnudnejsi den byl zameren na bezpecnost prace s jidlem, kde pak byl test.

Uprimne, jak nejsem zvykla sedet, tak sem behem skoleni usinala. Uprimne, nebyla sem sama.. heh.. Vsem nam padala ocka dolu a zalezelo na lektorovi, zda nas probral nejakou aktivitou, ci nam dal pauzu, kde se kazdy vrhal na kafe.

Jakmile nas pustili domu, s holkama jsme obesly centrum Dublinu a nejake obchody. Precejen my na hotelu jsme dojizdeli z daleka a nenavstevujeme Dublin denne.

Vecer se chodilo spolecne na veceri do restaurace v hotelu, kde se pokecalo, sdilelo, jak to v ktere restauraci chodi a zjistila sem, ze vsechny problemy jsou vsude stejne.

Posledni den kurzu nas cekala finalni zkouska z toho, co jsme se ucili, dostali jsme certifikat o uspesnem slozeni kurzu s fotkou tridy a jelo se zpatky domu. Pro me to znamenalo pres 3 hodiny cesty do Corku.

Po navratu jsem odpadla a kratce na to jsme mela smenu v praci, kde se lidi ptali, jak bylo. Pokecala jsem s manazerem, ktery me behem kurzu podporoval a sla domu.. Takova rozehrivaci smena.. jen 3,5 hodiny.. proc ne.. I kdyz volno by bylo lepsi..

A den na to uz sem mela manazerskou pozici na produkci s tim rozdilem, ze Shift manazer uz po me sel vic, co mi chzbi, co musim delat, kde je tohle a tamto. Uz jsem po kurzu, takze mi pode vse peclive opravovat a ucit, co musim mit hotove a na nicem me v budoucnu nenachytal.

Uprimne, drzte mi palce, ta prava sranda teprve prijde, nez si vse osvojim a budu vse umet delat po slepu.

Tuto pozici beru jako posun kupredu z beznych praci a do budoucna bych mela byt schopna najit lepsi praci za lepsi penize. Neni to dobra motivace? 8>

Doufam, ze Vas clanek nenudil.


Veselé Vánoce a Šťastný nový rok

30. prosince 2016 v 0:22 | Paja |  O mě / About me
V tomto článku bych se ž všem ráda popřála příjemné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2017! Všem přeji pevnou vůli nevzat to co opravdu chceme. Za trnitou cestou bude zasloužená odměna, které si budeme o to víc vážit.

Doufám, že se Vám sny plní a také děkuji za Vaši přízeň, že čtete můj blog. Stále věřím, že pokud opravdu chceme, můžeme si své sny splnit.


Letošní vánoce jsem opět strávila v Irsku, že mi v práci nedovolili vzít si dovolenou, upřímně ji na vánoce nedostane nikdo. Takže se štědrý večer naplánoval s mojim spolubydlícím (loni jsem s ním byla také na vánoce) a dalšími slovenskými kamarády. Dorazila i kamarádka Monika z Dublinu se kterou jsem vánoce trávila loni a nemohla jsem se jí dočkat.

Hlavní příprava a organizace našeho menu byla na spolubydlícím s jeho kamarádem. Kluci měli před vánoci volno a čas vše připravit. Na štědrý den se všichni začali scházet během dne a já byla vděčná, že jsem dostala den volna. Před večeří jsme mohli pokecat, zahrát si společenské hry, já kořistila několik fotek a pak sem šla pomoci připravit stůl. Spolubydlící se staral o jídlo a já měla volnou ruku v dekoraci stolu. Můžete posoudit, jak se mi to povedlo.


Mám ukořistěnou fotku se spolubydlícím, jakožto tým, který všechny pohostil doma. Momet během chystání stolu a smažení rybky.

Během příprav před večeří nemohlo chybět focení, takže sem si všechny oběhla na selfie.Některé ulovky jsou níže.






Pak byla dámská a pánská společná fotka, tak se na naši skupinku můžete podívat. =)



A tady je neméně důležitý člen naší sešlosti, očividně nejvíc nedočkavý na jídlo. Čiči .. haha


Večeře proběhla dle tradic s přípitkem a následným rozbalováním dárečků. Upřímně jsme se všichni nemohli dočkat a zavzpomínat na dětská léta.

Tímto jsem vděčná za svoji "druhou" rodinu, kamarády, kteří stojí při mně a pomůžou. Bez nich už bych tu dávno nebyla. Díky za všechny speciální momenty v mém životě. Musíme si vážit maličkostí, abychom si mohli vážit sami sebe. Netraťte lidi, kterým na Vás opravdu záleží. Mám Vás ráda.
 


Ballycotton

29. prosince 2016 v 23:04 | Paja |  Irsko / Ireland
Do Ballycotton jsem jela se spolubydlícím Jarem na výlet během listopadu, protože si koupil auto, což znamená svoboda cestování po okolí. Tento výlet byl doslova na "vypnutí" z Corku, kde bydlíme.

Den byl jako stvořený na výlet, tak se kolem druhé sedlo do auta, natankovalo se a jelo. Cesta trvala zhruba 40 minut a vzalo se to přes pláž Garryvoe, kde už jsem párkrát byla. Prošli jsme se po pobřeží, já si užila momenty, kdy sem byla tak blízko moři.

Poté se jelo přímo na Ballycotton, což je procházka po Cliffech s výhledem na moře. Vzhledem k tomu, že je zima a my tam byly navečer, tak jsme stihli nádherný západ slunce. Musím říci, že to byl balzám na duši. Jen vyrazit z města a projít se. Zpátky domů jsem se kochala červánky, které jsem viděla po hodně dlouhé době.




A nějaké ty selfie s mojim spolubydlícím.. Jak nam to ale sluší.. :D



A výhled při cestě zpátky domů. Pro mě dechberoucí západ slunce.



Dovolená ve Španělsku - Burgos

28. prosince 2016 v 0:33 | Paja |  International year
Omlouvám se za zpoždění, už sem si konečně našla čas dopsat poslední článek k dovolené.

Z Badajoz jsem odjížděla brzo ráno a čekala mě cesta na 10 hodin. Autobus byl v rámci možností pohodlný i se záchodem a relativně fungující WIFI, takže sem mohla zkrátit cestu na sever. Cestou byli i zastávky, kde si člověk mohl protáhnout nohy, tak mi to i uteklo.

Jak jsem přijížděla do Burgos, psala jsem si s Noe, která už ne mě čekala na nádraží. Když jsem vylezla z autobusu, bylo to jedno z dojemných setkání po více jak roce! Těžko uvěřit, že sme zase byly spolu a to ve Španělsku. Ten pocit klidu a nového dobrodružství byl k nezaplacení.

Noe mě rovnou vzala do města na jídlo, protože jsem byla pěkně hladová a všechny věci jsem jí nechala v autě. Mohla jsem nadýchat místní atmosferu a co hlavně, chladnější počasí (30 stupňů) haha..

První den byl takový na rozkoukání. Šla jsem i s Noe a jejím přítelem na večeři, kde jsem ochutnala další speciality. Noe se opravdu snažila ať toho co nejvíc vyzkouším. Co se týkalo večera, podcenila jsem sever a šla jen v šortkách a večer mi byla zima. Noe se mi smála, že to není možný, že žiju v Irsku.. haha

Druhý den mě vzala Noe na prohlídku města, ukázat mi místní památky a i speciality. Co jsem mohla mohla posoudit bylo to, že ve městě bylo opravdu hodně vyžití, jít ven, najíst se, jít do restaurace a další. Zase něco jiného a další příležitost užít si momenty s Noe. Tady mám par úlovků z foťáku. =)






Na večer bylo naplánované BBQ s Noe bratrem, přítelem a dalšími 2 kamarády. Udělal se nákup jídla a jelo se mimo město, k Noe strejdovi domu. Kluci se postarali o maso na grilu a my holky o zbytek. Bylo to fajne vidět malou vesnici, kde Měla Noe hodně vzpomínek z dětství. Jedna její kamarádka měla i možnost si procvičit angličtinu a ja chvílema zkoušela rozumět španělštině, ale nic moc, musím na tom zapracovat. Jinak celkově bylo o zábavu postaráno a já si připadala jako doma s kamarády. =)
V jeden moment zhasnulo světlo a já nevěděla co se děje, až do momentu, kdy začali všichni zpívat všechno nejlepší a Noe mi donesla dort s mojim věkem. Byla jsem upřímně překvapená a dojatá ve stejný okamžik. Nečekala jsem, že na moje narozeniny Noe koupí dort a uspořádá takovouto sešlost. Samozřejmě jsem si při sfouknutí svíčky něco přála a ze zřejmých důvodů ho neřeknu. =) Nedokážu popsat ty pocity, jak jsem byla vděčná, že jsem s Noe kamarádka a naše přátelství je opravdové.



Večer jsme se vrátili k Noe domů a domlouval se můj poslední den v Burgos, kde jsem hrozně moc doufala v možnost zajet někam k moři.
Druhý den bylo mnohem chladněji a Noe se k moři moc nechtělo, že bude zima a nebudeme se moci koupat, ale předpověď počasí vypadala trochu líp na severu, tak se jelo.


Nepamatuji si přesně místa, kde všude jsme byli, ale dám sem pár fotek, tak si můžete udělat obrázek o severu Španělska.



Cestou byl úkaz ve skalách - dva velbloudi mající mezi sebou Afriku.




A na závěr byla moje očekávaná pláž - Comillas. Ti co mě znají, tak vědí, jaká srdcová záležitost je pro mě pláž.


A je to tu, plááááž a já se i vykoupala! <3



Po koupání jsme si dali něco k jídlu s pro mě nezapomenutelným výhledem na pláž.




Za mě to byl určitě nejlepší konec dovolené ve Španělsku s nejlěpší společností, kterou jsem mohla mít.

Jak jsme dorazili k Noe domů, tak ja si akorát zabalila věci, šla si s Noe na hodinu(a to doslova) lehnout a ráno mi Noe donesla oficiální dort se svíčkou k mojim narozninám a dala mi krásně přáníčko s dárečkem. Moc mě to potěšilo a o to víc mě mrzelo loučení, ale vzpomínky zůstanou.


Noe mě odvezla na autobus, který mě odvezl až na letiště v Madridu, kde sempak letěla přímo domů do Prahy, kde mě čekali 4 celé dny. Článek psát nebudu, jen řeknu toto, strávila jsem je s rodinou a blízkými přateli. :)

Co bych ráda řekla ke své dovolené, otevřelo mi to více oči a poznala jsem další kulturu. Do života mi to přineslo nové přátele, porozumění a utvrzení přátelství, která byla vytvořena zde v Irsku. Dodalo mi to energii pokračovat v tom co dělám a nikdy se nevzdat.

Díky všem účastněným, co udělali moji dovolenou tolik speciální.

Dovolená ve Španělsku - Badajoz

14. listopadu 2016 v 0:45 | Paja |  International year
Z Valencie jsem odjížděla brzo ráno, kde sem nic nenechala náhodě a jela jsem taxíkem až na vlakové nádraží. Čekalo mě 8 hodin ve vlaku, abych se dostala, tam, kam bylo potřeba - Badajoz. Od kamarádky jsem věděla, že je to velmi teplá část Španělska, což jsem si v průběhu dne ověřila. A ranní teplota začala na 28 stupních a v průběhu dne se vystoupala až ke 39 stupňům.


Dokud jsem seděla ve vlaku, ani mi nepřišlo díky klimatizaci, že takové teplo je, ale jakmile jsem po 8 hodinách přijela do Badajoz a vystoupila z vlaku, byl to teplotní šok. Už z okýnka vlaku jsem viděla Mari, jak jde na nástupiště. Bylo to shledání po 3 měsících a byla jsem moc ráda, že ji vidím.

Spolu s ní přijel i její kamarád, který měl možnost si procvičit angličtinu s nama. Hned po příjezdu mě vzali do obchodního centra, kde to bylo typicke pro Badajoz a kde má každý fotku u fontánky, kde sem se nemohla vynadívat. Bylo to zase něco jineho než ve Valencii a co víc, byla tam i klimatizace.. :D (Vůbec jsem si nestěžovala na teploty po žití v Irsku).


Poté jsme se vydali k Mari domů, že její táta potřeboval auto, kterým mě vyzvedla. Mari bydlí ve vesnici 30 minut od města a musím říct, byl to úplně jiný životní styl, než na který jsem byla zvyklá. Vesnice byla malá s menším obchodem a menší hospodou. Takže je jasné, že se všichni mezi sebou znají. Lidé mezi 3 a 5 odpoledne mají siestu a jdou si lehnout, aby nabrali sílu. Je to i kvůli ohromným teplům v tuto hodinu, tak, že není zdravé pohybovat se na přímém slunci. První den mi to přišlo hodně zvláštní, ale člověk si zvykne a pak i pochopí, že je siesta nezbytná část dne. :D

U Mari doma jsem se přivítala s rodiči a musím říct, že jsem milejší lidi nemohla potkat. Rodiče se mi snažili vyjít vstříc a dokonce se naučili nějaká anglická slovíčka, tak jako já španělská. Mari tatínek si myslel, že když bude mluvit hlasitě, tak mu budu rozumět. Přišlo mi to strašně milé od nich. Když byla nouze s vysvětlováním, že ani jedna strana nechápala, tak se ozvalo "Marííííííí, where are you?" Takže kamarádka hnedka věděla, že potřebujeme překladatelku ..

Velký výlet nás čekal hnedka z rána, kdy se ke mně a Mari přidali její kamarádi, kteří mluví anglicky. První mě vzali do Badajoz, kde sme si dali i Tapaz. Co se týká města, líbilo se mi, jen to bylo menší a chyběl tomu šmrnc, když to porovnám s dalším městem, kam se jelo hned poté.


Badajoz


Cáceres je menší studentský město kde Mari i její kamarádka studovaly a strávily tam pěkná studijní léta. Město bylo malé, ale opravu mě nadchlo. Od posezení na náměstí (kde nás mimochodem zastihla teplota 41 stupňů), jsme prošli do "starého" města, kde to připomínalo labyrint a my si mohli vybrat, kudy půjdeme. Vysoká teplota nás neodradila prozkoumat celý vršek a dojít k něčemu, co připomínalo radnici či hrádek. Samozdřejmě jsme se cestou vyřádili a nafotili pěkný film selfíček. Musím i říct, že to bylo poprvé, kdy mě teplota skolila a chvíli mi nebylo úplně nejlíp a musela sem do sebe dostat hodně vody.

Můžete se podívat, jak nám to všem slušelo cestou. :D






Jinak jsme úplně normální ..


Po projití Cáceres jsme jeli zpátky směr domov s menší zastávkou v Mérida. Male město, kde je italská historie a je to znát co se týká památek a kultury. Do města jsme šli přes dlouhý most obklopený řekou a v dálce byl vidět další most. Samozřejmě focení nemohlo chybět. Přímo ve městě Mari kamarádka vyprávěla něco o historii města a kultuře. K večeři jsme si dali Tapaz a už byl čas jet domů. Bylo totiž 10 večer a překvapivě 34 stupňů.


Druhý den jsem lehce prolenošila s Mari, protože jsme byly unavené a Mari sestra měla před svatbou, takže měly obě zkoušku líčení, což mi vyhovovalo, trochu si oddechnout. Teplo člověka zmáhá, aniž by chtěl a dostala jsem se ke španělské siestě. Navečer jsem jela s Mari na menší koupaliště, kde se člověk aspoň trochu schladil a relaxoval. .

Můj poslední den s Mari jsme se rozhodly strávit na koupaliště v Badajoz. Takže jsme sedly na autobus a hurá za vodou. Upřímně 1 den cestování ve 40 stupních opravdu stačil a vítala jsem cokoliv spojené s vodou. A co víc, potřebovala jsem chytit barvu, abych nebyla tak bílá, jako v Irsku. :D

Cesta byla delší, ale bylo dobré, že v autobusech měli klimatizaci, které nás osvěžila.


Na koupališti jsme strávili 3 - 4 hodiny, už si přesně nepamatuji, ale byla to bomba. Vchod koupaliště připomínal Italskou kulturu a při vstupu byli cestou miniatury památek. Za tím vším bylo několik bazénů s tobogány. S Mari jsme našly místo, kam si dáme věci a šlo se do vody. Mari mě vytáhla na tobogán, kde se sedalo do kruhu. Mě se zprvu nechtělo, ale jely jsme s Mari společně a užila sem si to, že jsme šly znovu. Jak to jen šlo, tak jsem se chladila ve vodě a snažila se aspoň trochu opálit. Po těch 3 dnech jsem usoudila, že bez vody je lepší se držet ve stínu.

Večer jsme dorazily domů a já si už musela zabalit věci, že brzo ráno mě čekala cesta do Burgos, kde už mě měla čekat Noelia. To pro mě znamenalo vyjet autobusem v 9 ráno a jet 10 hodin na sever, což v praxi znamenalo, musela sem si jít lehnout tak, abych vstala a přežila cestu s pozitivní vyhlídkou x hodin v autobuse. =D

Ráno jsem se rozloučila s Mari maminkou a na nádraží jel se mnou a Mari její tatínek, který dohlédl na to, abych si sedla do správného autobusu a pomohl mi s kufrem do spodní části úložného prostoru v buse. Byla jsem jim moc vděčná, že jsem u nich mohla být a musím říct, že to bylo těžké loučení jak s Mari a jejími rodiči. Byla jsem tam jako doma.


Loučení s Mari domovem




Dovolená ve Španělsku - Valencie

25. října 2016 v 23:25 | Paja |  International year
Tak sem se konečně dostala k tomu napsat článek, ve kterém bych napsala něco víc k mé dovolené ve Španělsku a Čechách. Vše bude ve více článkách, protože jsem ve Španělsku navštívila více měst a můj domov si pak zaslouží samostatný článěk.

Odjížděla jsem v pátek v noci na autobus, který jel až na letiště v Dublinu. V práci jsem skončila v 9 a měla sem 3 hodiny se připravit a objednat taxi na zastávku. Vše probíhalo v klidu, duchem sem už byla na dovolené a vypadalo to, že se nic zvláštního nestane. To byl samozřejmě omyl, to že taxikář byl pohodář a dorazil později, ok, ale to že mě naháněl si rychle sednout, že za ním stalo auto (bydlím v jednosměrné úzké ulici), tak frajersky chtěl uhnout, najel na chodník a píchnul gumu. Tak mi zavolal dalšího taxíka s tím, že je na cestě. A mě to nedalo a byla sem nervní, protože za 1. Znám Iry, co mají na vše dost času a za 2. Když nestihnu bus do Dublinu, mám po dovolené. Po mém stání a nervózního přešlapování, dorazil taxik, který me na poslední chvíli dopravil na zastávku autobusu, kde sem ještě v rámci možností ukořistila slušné místo (tzn. místo u okýnka, abych se vyspala).

Na fotce jsem se spolubydlícím, jak mě po tom dobrodružství dopravil uspěšně na autobus, který je za nama. Na dovolenou jeduuuu!


Má první destinace byla Valencie, kde jsem strávila 3 dny v hotelu. První den jsem si sama prošla blízké centrum a nadýchávala místní atmosféru a co hlavně - Teplotu. Žiju v Irsku dost dlouho na to, abych "zapoměla" co je to teplo. Hotel, ve kterém jsem přespávala měl své nedostatky, které se během mého pobytu dali vyřešit a já si tím užila blízkost centra města.



Co bych řekla k Valencii a prvním dojmům, dle mě je to ideální místo k žití, co se týká studentského života. Vyžití, obchody a pláž je skvělou kombinací. Klima je přijatelné, denní teploty se pohybuji kolem 30 - 35 a noční kolem 25. Ideální průměr. Já jsem odjakživa teplomilný tvor, takže ani nevím, jak sem se dostala do Irska. :D


Druhý den mě vyzvedl můj učitel angličtiny (před 6 měsíci se odstěhoval z Irska), aby mi ukázal město. Nebo sem si poručila, co bych ráda viděla a on mě tam vzal.

Město mělo své kouzlo, nedokážu Valencii srovnat s žádným městem co jsem dosud viděla, ale užila sem si to. Můj učitel Jason mi ukázal střed města a památky kolem a neodpustil si vtípek a ukázal mi jednu jedinou "krávu", kterou tam mohu najít viz foto níže. Má "kamarádka" z Irska. Haha.. Mě to pobavilo, protože vím, jak moc neměl rád Irsko. :D


I přes to, jak sem si užívala vysoké teploty, tak musím říct, že mě to zmáhalo a dělali jsme zastávky přes kavárny k doplnění tekutin a menší oddech. Čeho se také nedalo nevšimnout, bylo kafe, pro mě bylo velmi dobré, jen by Španělé mohli zapracovat na servise. Co se týkálo rychlosti, vypadalo to, že mají na vše dost času a uvaření kavy je téměř nadlidský úkol. Haha,.. hlavně, že stala za to.

Z města jsme šli k moderní architektuře s názvem Puente de Calatrava. Popravdě, když sem to viděla z dálky, říkala jsem si, co je to za kýč, že to vůbec do kultury Valencie nepatří. Jak jsme se blížili k ohromnému "dílu", nestačila jsem popadat dech. Je to něco nepopsatelného, jak někdo vytvořil něco tak obrovského a tak moderního? Jakmile jsem vkročila do areálu, vůbec mi to nepřipadalo jako kýč. Musela jsem obdivovat tu kulturu a jen se posadit a užít si tuhle podívanou.





Po prohlídnutí tohoto monumentu jsem byla pozvaná na kuře na kari, tak jsem šla a užila si neformální chvíle s Jasonem, je to jiné, než mít jek lekci angličtiny a nemít čas pokecat o názorech. Byl to příjemný odpočinek a večer sem namířila směr hotel.

Na druhý den jsem byla s Jasonem domluvená, že mě vezme na pláž. Upřímně pro mě to byl zlomový okamžik, protože ten kdo mě zná ví, že miluju pláže! Takže sem se nemohla dočkat, až tam budu a smočím se v moři! Na cestu jsem si sbalila velkou vodu a jela sem.


A je to tady, pláž! A k tomu ani nemrznu. :D


Pláž byla takové menší loučení se s Valencií a mojim učitelem, protože příště to bude jen přes skype, při lekci angličtiny. Kdybych měla možnost, zůstanu u vody celý den a nehnu se. Moře bych mohla slyšet dnem i nocí a nikdy by mě neomrzelo. Byl to moment, kdy mi konečně docházelo, že mám dovolenou a nemám z ničeho žádný stress, jen si odpočinout a dělat co chci.


Tímto pobytem jsem viděla zase jiný životní styl, kde jsem mohla vidět "kde je vůle, tam je cesta" a jít si za sny. Lepší je si říct, že jsem pro to udělala vše než pak litovat toho, co jsem neudělala.

Bylo těžké se loučit s Valencií a Jasonem, který mi hodně pomohl a byl mi průvodcem, ale čekala mě další cesta za kamarádkou Mari, aupair, která byla po mě u mé rodinky. Moc jsem se na ní těšila a čekali me 3 dny v jiné části Španělska - Badajoz.

Článek bude již brzy a doufám, že se Vám daří. :)

Léto v plném proudu

16. srpna 2016 v 22:18 | Paja |  International year
Po dlouhé době jsem se konečně dokopala napsat další článek. Musím říct, že se toho dost událo v posledních měsících, takže to zkusím sepsat postupně.

Začnula bych tím, že sem zkusila jít na 2 open days na letušku. Jeden v Dublinu a druhý tady v Cork.

Etihad Open day - Myslela jsem, že to funguje stejně, jako Emirates a všichni tam mají být ráno o 8:00 (Na internetu bylo 8:00-18:00), tak sem se ráno připravila, kamarádka mi poradila co na sebe a hurá na to. Sešlo se nás tam kolem 30 lidí, kde nás v 8:00 uvítali a řekli něco málo co nás čeká. Každý z nás si připravil CV s fotkou a šlo se k rekrutýrce, která se nás zeptala na par otázek, poslala nás dosáhnout na čáru na 212 cm a úspěšným, že se ozvou. Se skupinkou holek jsme vytvořili na FB skupinu, abychom byly v kontaktu, kdo postoupil. Zašly jsme na kafe u hotelu a díky tomu jsem si všimla, že vlastně ten Open day je po celý den, takže konkurence bude větší, než se zdálo. V průběhu dne holky ve skupině psali, komu se ozvali a večer už jsem věděla, že sem nepostoupila na assesment.

Emirates - Open day o měsíc později od Emirates. Pro mě jednodušší, že sem nemusela nikam dojíždět a vydala jsem se už víc připravená co se týkalo oblečení a stylu. V 9:00 ráno se nás v hotelu sešlo kolem 40 lidí. Byla hodinová přednáška o životě letušky, žití v Dubaj a co to obnáší. Poté nám rekrutýrka dala hodinu pauzu, ve které vybrala úspěšné uchazeče. Bohužel mé jméno tam nebylo, vybrala jen 8 - 10 lidí, takže to bylo hodně striktně vybrané.
Tímto dočasně končí mé pokusy o letušku, po prázdninách si znovu vychytám Open day. Pokud jste někdo prošel Open day, můžete mi dát tipy, jak postoupit. :)

Stěhování, v tomto duchu jsem měla měsíc červenec, kdy jsem už měla dost mojich polských spolubydlících, kteří na mě zvysoka a nerespektovali nic, co se prve domluvilo. Prostě polská verbeš v Irsku, co si myslí, jaký jsou borci, takže mě nezbylo nic jiného než se posunou dál. Opustit velký pokoj s letištěm a mega postelí bylo těžké, ale upřímně, už sem tam nedokázala bydlet, jsou věci, které nedokážu skousnou a bez pomoci jsem neměla šanci, Irovi bylo všechno upřímně jedno.
V tomto ohledu jsem měla štěstí, protože jsem se nastěhovala ke kamarádovi, kde sem bydlela před vánoci, že pořád hledal spolubydlící. Musím říct, že stěhování mám dost, za poslední rok toho bylo moc. Teď mam malinký pokoj kousek od práce a kousek od centra a klid. Vše není jen o velkém světlem pokoji, ale o to, s kým sdílíte dům. A to je u sdíleném bydlení loterie.

Takže tímto se i omlouvám za prodlevu v článkách. Ono se stěhovat, pracovat a pak vše srovnat v pokoji, nebylo to jen tak. Teď už je to za mnou.

V práci jsme měli work party, kdy jsme jely směrem na BallyHass, což je jezero s různýma aktivitami, kde jsme šli na kayak a pak slanění nad jezerem, pro mě super adrenalinový zážitek. Nikdy předtím jsem to nezkusila a úplně jsem si to zamilovala a jako se správnýma Irama, večer byla party ve městě.






Další, co nesmím zapomenou zmínit je to, že v pátek v noci jedu na svoji dovolenou, ano slyšíte správně, dovolená, kdy celých 16 dní budu mimo Irsko. Chystá se za kamarády do Španělska, kde se hodlám vyvalit u moře a ohřát. A jen tak cestovat mezi Valencia, Badajoz a Burgos. Přibližně 2 dny v každé destinaci. Upřímně se nemohu dočkat, až vypadnu z práce a pojedu na tento veget. J Potřebuji si odpočinout jako sůl, už toho bylo až až během léta. Poté na své narozeniny jedu na malou přepadovku domů do Prahy, kde budu 4 dny a pak poletím zpátky do Irska. Těším se, že zase všechny uvidím. Jen to může vypadat sobecky, že nejedu jen domů, ale pro mě dovolená "domů" není ta dovolená, kde bych si odpočala a byla v jiném prostředí.

A co bych mohla říct, než že k dovolené patří nový šatník a co víc, nová barva vlasů, takže se můžete podívat i na moji světlejší variantu vlasů. Nic radikálního, dostalo mě to do letní nálady. Ta změna už byla potřeba, dlouho sem měla svoji barvu vlasů a ta blond tomu dala trochu života. :)


A málem bych zapoměla, ale navštívila sem svoji ex host rodinku! Jak já je mám ráda! Nikdy bych nečekala, že v Irku najdu svoji 2 rodinu, která mě bere jako člena a vždy mě ráda uvidí.



Doufám, že jsem dohnala všechny své resty, a že jsem nikoho nenudila. Další článek bude po dovolené a všech shledáních. :)

Taneční lekce - Forró

26. června 2016 v 21:20 | Paja |  Irsko / Ireland
Tak jak je z nadpisu článku jasné, konečně jsem si našla taneční lekce, abych se odreágovala. Jedná se o Brazilský tanec Forró, který se tančí v páru a jako výhodu vidím to, že na lekci mohu jít sama a tančí se s příchozíma mezi sebou. Co se týká kreací, přirovnala bych to Kubánské salse.

Lektoři se zde střídají, je to skupinka mladých lidí, které tanec baví a rádi předávají své zkušenosti a kamarád je jeden z lektorů. To je i důvod, jak sem se k lekcím dostala a abych pravdu řekla, chyběl mi pohyb.

Na lekce ted chodím 3 měsícem a nedokážu popsat, jak mi to po psychické stránce pomáhá a jak mě to baví. Lektoří se stavají kamarády a atmosféra je k nezaplacení a co víc, cítím pokroky a zlepšení oproti první lekci. Vždy se všichni dost nasmějeme a co si budeme povídat, na lekcích je víc holek, takže klucim do toho. :D

Tady na fotce můžete vidět tu naši taneční skupinku.


A tady je ukázka Forró z Youtube, jen pro představu, co to vlastně tancuji a jak to vypadá v praxi. Upřímně sem si toto video úplně zamilovala.. :)


A aby toho nebylo málo, byla moje první šance zajít na party, která byla zorganizovaná v Brazilském stylu s tančením Forro, takže to pro mě byla příležitost si procvičit, co jsem se naučila. Sešlo se nás dost lidí z lekcí, takže o zábavu nebyla nouze. Upřímně do teď mě nepřestává překvapovat otevřenost a přátelskost Brazilců. Na party bylo zajištěno typické Brazilské jídlo a drink Caipirinha. Mnamky.

Celá party utíkala, ani jsem nevěděla jak. Byla zde fotografka, takže přiložím par fotek, kde jsem já zachycená při tanci. :)






Upřímně co jsem potkala tyhle lidi, začínám si uvědomovat, že jednou, až opustím Irsko, bude to těžké, protože mi přirostli k srdci a tohle jsou lidi, co už tu žijí pár let, takže se nestane, že by odjeli.

Stinná stránka života v zahraničí

19. května 2016 v 22:04 | Paja |  Irsko / Ireland
V tomto článku bych se ráda zaměřila na to, co mi zahraničí dává a bere. To znamená klady a zápory, které Vám ne každý přizná a které nenajdete v prospektech od agentury.

V Irsku žiji téměř 2 roky a vím, co mě to stálo úsilí život tady, co jsem musela obětovat a co jsem tu zažila.

V první řadě bych podotkla, že život tady není žádná pohádka, už jenom proto, že tu člověk nemá rodinu, ale jen přátele a když se naskytne nějaký problém, člověk ho musí vyřešit bez pomoci. Jen v lepším případě se najde někdo, kdo může pomoc (přátele, kteří jsou zde rodinou a vším co tu člověk má). Horší část, co se týká kamarádů, je ta, že 90 procent z nich tu nezůstane tak dlouho, jako vy a je tu těžké loučení a poté samota. Prázdné místo, které Vám v srdci daný člověk zanechá, a vy musíte žít dál, hledat nové přátele, kterým můžete věřit, kteří alespoň částečně nahradí to prázdné místo po osobě, která odjela zpátky domů. Já za celou dobu řekla tolikrát sbohem, že už ani nemám chuť poznávat nové lidi, kteří se jen mihnou v mém životě a poté zase odejdou a mě zbude prázdné místo. S každým loučením si ani nemohu být jistá, zda se znovu setkáme face to face. Člověk si může myslet, že je na loučení připraven, ale opak je pravdou a loučení se neobejde beze slz.

Nikdo Vám neřekne, kolik nocí může člověk smutnit, cítit se osamocený a unavený z života tady. Když jste nemocný, musíte se o sebe postarat sami, není tu mamka, taťka či sourozenec, který Vám třebas jen uvaří čaj či polívku, aby Vám bylo lépe. Tady musíte vstát a vše si udělat sami. Není tu ta část, kdy se vám dostane malé pozornosti či společnosti, kdy Vám jen stačí přítomnost daného člověka.


Já sama jsem tu měla dlouhé období depresí a to i díky nepřejícímu počasí (déšť, chladno a tma - aneb zimní počasí, kdy se člověku opravdu nic nechce dělat). Jsou dny, kdy se chci ze dne na den zabalit a vrátit se domů, kdy mě vše štve jak v práci, tak doma. Často se ptám sama sebe "Stojí mi to za to?". Když se nad tím zamyslím, tady mám i přes všechny zápory lepší životní styl, mohu si dovolit to, co bych si v ČR nemohla nikdy dovolit a jsem schopna pomoci finančně doma, když je potřeba. Kdybych byla doma, nikdy tuto možnost nemám, protože bych válčila o každou korunu a byla bych ráda, že jsem ráda. To mi pomůže přemýšlet pozitivně, má to smysl, šetřím peníze na to, co chci. Mám prostředky na cestování a na nový život. Vytvořím si tu finanční rezervu a vydám se vstříc novému životu.

Obětovala jsem 2 roky tomu, že nemohu být s mamkou a psychicky ji podpořit. Co se týká rodinných vztahů doma, musím konstatovat, že to máme složité a netvrdím, že máme vztahy mezi sebou úplně růžové, to konkrétně s tátou či ségrou a i přes to mi chybí. Možná po čase by mě to omrzelo, ale po tak dlouhé době je to něco jiného, než život tady. Nemohu pomoc jinak, než podporou z dálky a někdy to právě není dost. Přicházím o určité momenty v jejich životě, které nemohu s nimi sdílet a to vše za cenu lepšího životního stylu a snahy našetřit na budoucnost. Může to znít sobecky, ale mě to stojí "vysokou cenu" a tou je čas, který nikdo nikdy nevrátí. Jednou toho mohu ale i nemusím litovat.

Nikdo Vám neřekne, jak na Vás v cizině nahlížejí místní, vždy jste a budete ten cizinec, který se přistěhoval. Hodit řeč s místníma je téměř nemožné, že se cizincům vyhýbají. Já znám Iry jen díky tomu, že jsou to kolegové a nemají jinou možnost, než se s námi kolegy cizinci bavit.


K pozitivnímu tu přikládám to, že sem se opravdu naučila "co si sám neuděláš, to nemáš". A to doslova, protože druzí (třeba spolubydlící) nehnou ani prstem, mají těžký nezájem cokoliv udělat pro "domov". Takže, když něco chci, musím vynaložit svou energii, aby se věci pohnuly.

Život v zahraničí dá každému něco, mě toho hodně naučil a naučil mě i vážit si maličkostí, které pro mě dříve byli běžné a nyní si je užívám dvojnásobek. Vážím si podpory mojich přátel z mé domoviny. Moc to pro mě znamená, hlavně ve dnech, kdy se chci zabalit a jet domů. Nikdy nezapomenu, jak sem se tu změnila a jak jsem víc otevřená novým možnostem. Věřím, že sny se mohou stát skutečností, jen člověk se musí snažit toho dosáhnout a ne jen čekat, až si ho štěstí najde.

Tímto článkem nechci nikoho odrazovat od cestování, ba naopak, určitě cestování doporučuju. Jen jsem chtěla napsat stinnější stránku života, kterou lidi co opustili svůj domov a začali od nuly věrně znají. Cestování nemá jen klady, ale na balanci i své zápory.


Kam dál