Květen 2016

Stinná stránka života v zahraničí

19. května 2016 v 22:04 | Paja |  Irsko / Ireland
V tomto článku bych se ráda zaměřila na to, co mi zahraničí dává a bere. To znamená klady a zápory, které Vám ne každý přizná a které nenajdete v prospektech od agentury.

V Irsku žiji téměř 2 roky a vím, co mě to stálo úsilí život tady, co jsem musela obětovat a co jsem tu zažila.

V první řadě bych podotkla, že život tady není žádná pohádka, už jenom proto, že tu člověk nemá rodinu, ale jen přátele a když se naskytne nějaký problém, člověk ho musí vyřešit bez pomoci. Jen v lepším případě se najde někdo, kdo může pomoc (přátele, kteří jsou zde rodinou a vším co tu člověk má). Horší část, co se týká kamarádů, je ta, že 90 procent z nich tu nezůstane tak dlouho, jako vy a je tu těžké loučení a poté samota. Prázdné místo, které Vám v srdci daný člověk zanechá, a vy musíte žít dál, hledat nové přátele, kterým můžete věřit, kteří alespoň částečně nahradí to prázdné místo po osobě, která odjela zpátky domů. Já za celou dobu řekla tolikrát sbohem, že už ani nemám chuť poznávat nové lidi, kteří se jen mihnou v mém životě a poté zase odejdou a mě zbude prázdné místo. S každým loučením si ani nemohu být jistá, zda se znovu setkáme face to face. Člověk si může myslet, že je na loučení připraven, ale opak je pravdou a loučení se neobejde beze slz.

Nikdo Vám neřekne, kolik nocí může člověk smutnit, cítit se osamocený a unavený z života tady. Když jste nemocný, musíte se o sebe postarat sami, není tu mamka, taťka či sourozenec, který Vám třebas jen uvaří čaj či polívku, aby Vám bylo lépe. Tady musíte vstát a vše si udělat sami. Není tu ta část, kdy se vám dostane malé pozornosti či společnosti, kdy Vám jen stačí přítomnost daného člověka.


Já sama jsem tu měla dlouhé období depresí a to i díky nepřejícímu počasí (déšť, chladno a tma - aneb zimní počasí, kdy se člověku opravdu nic nechce dělat). Jsou dny, kdy se chci ze dne na den zabalit a vrátit se domů, kdy mě vše štve jak v práci, tak doma. Často se ptám sama sebe "Stojí mi to za to?". Když se nad tím zamyslím, tady mám i přes všechny zápory lepší životní styl, mohu si dovolit to, co bych si v ČR nemohla nikdy dovolit a jsem schopna pomoci finančně doma, když je potřeba. Kdybych byla doma, nikdy tuto možnost nemám, protože bych válčila o každou korunu a byla bych ráda, že jsem ráda. To mi pomůže přemýšlet pozitivně, má to smysl, šetřím peníze na to, co chci. Mám prostředky na cestování a na nový život. Vytvořím si tu finanční rezervu a vydám se vstříc novému životu.

Obětovala jsem 2 roky tomu, že nemohu být s mamkou a psychicky ji podpořit. Co se týká rodinných vztahů doma, musím konstatovat, že to máme složité a netvrdím, že máme vztahy mezi sebou úplně růžové, to konkrétně s tátou či ségrou a i přes to mi chybí. Možná po čase by mě to omrzelo, ale po tak dlouhé době je to něco jiného, než život tady. Nemohu pomoc jinak, než podporou z dálky a někdy to právě není dost. Přicházím o určité momenty v jejich životě, které nemohu s nimi sdílet a to vše za cenu lepšího životního stylu a snahy našetřit na budoucnost. Může to znít sobecky, ale mě to stojí "vysokou cenu" a tou je čas, který nikdo nikdy nevrátí. Jednou toho mohu ale i nemusím litovat.

Nikdo Vám neřekne, jak na Vás v cizině nahlížejí místní, vždy jste a budete ten cizinec, který se přistěhoval. Hodit řeč s místníma je téměř nemožné, že se cizincům vyhýbají. Já znám Iry jen díky tomu, že jsou to kolegové a nemají jinou možnost, než se s námi kolegy cizinci bavit.


K pozitivnímu tu přikládám to, že sem se opravdu naučila "co si sám neuděláš, to nemáš". A to doslova, protože druzí (třeba spolubydlící) nehnou ani prstem, mají těžký nezájem cokoliv udělat pro "domov". Takže, když něco chci, musím vynaložit svou energii, aby se věci pohnuly.

Život v zahraničí dá každému něco, mě toho hodně naučil a naučil mě i vážit si maličkostí, které pro mě dříve byli běžné a nyní si je užívám dvojnásobek. Vážím si podpory mojich přátel z mé domoviny. Moc to pro mě znamená, hlavně ve dnech, kdy se chci zabalit a jet domů. Nikdy nezapomenu, jak sem se tu změnila a jak jsem víc otevřená novým možnostem. Věřím, že sny se mohou stát skutečností, jen člověk se musí snažit toho dosáhnout a ne jen čekat, až si ho štěstí najde.

Tímto článkem nechci nikoho odrazovat od cestování, ba naopak, určitě cestování doporučuju. Jen jsem chtěla napsat stinnější stránku života, kterou lidi co opustili svůj domov a začali od nuly věrně znají. Cestování nemá jen klady, ale na balanci i své zápory.


Londýn

18. května 2016 v 13:35 | Paja |  International year
Neuběhlo ani pár dnů a hned po návratu z Prahy jsem si naplánovala výlet do Londýna. Jela jsem sama, že někdy je to lehčí ohledně organizace. Vytipovala jsem si víkend po velikonocích, takže ceny nebudou tak vysoké jako třeba na prodloužený víkend, kdy každý cestuje. V práci jsem si zařídila volný víkend + pondělí, abych měla 3 dny na Londýn.
Co se týkalo ubytování, nebyla jsem nijak náročná, jedná se jen o přespání. Letenku jsem si koupila on City jet, která lítá na letiště London City Airport, což jsem si vybrala kvůli tomu, že cestuji sama a nikdy jsem v Londýně nebyla. Letenka byla včetně 23 kg kufru a lehkého občerstvení na palubě letadla. Příjemná změna od nízkonákladové společnosti.

Jakmile jsem měla tyto věci zařízené, začala jsem vymýšlet program, co bych v Londýně chtěla vidět a jak zaplnit čas. Využila jsem FB stránky, kde jsem napsala, že jedu do Londýna na víkend a hledám někoho, kdo mi to tam ukáže. Pro někoho zvláštní varianta, ale já takto funguji. Našla jsem si 2 holčiny, kde sem si jednu domluvila na sobotu a druhou na neděli.

V den odletu jsem si musela přivstat, protože můj let byl už v 8 ráno, což znamenalo být na letišti kolem 6 ráno. Pro mě spáče to byla výzva, ale s motivací jde všechno. Ráno jsem vstala, připravila na cestu a hurá na letiště. Tím, že Cork je pravdu maličké letiště, měla jsem ještě čas na kafčo a posnídat.

Šla jsem ke svému terminálu, kde bylo nejmenší letadlo, kterým jsem kdy letěla. Neletěla jsem nízkonákladovou, což znamenalo, že sem měla pití a lehké občerstvení v ceně. Let trval něco málo přes hodinu, takže to uteklo.


Na letišti mě vyzvedla holčina, kterou jsem si našla na FB, aby mi ukázala Londýn. Bylo to pro mě jednodušší, jako solo cestovatelky v Londýně.
První den jsem s ní prošla hlavní památky, kde nesměla chybět fotodokumentace. Měla jsem štěstí, že mi vyšlo počasí a svítilo slunko. Co se týká prvních dojmů? Neporovnatelný rozdíl oproti Irsku a Corku, kde nyní žiju.


Londýn má své kouzlo a atmosféru. Dá se z města vycítit energie, která se v Irsku těžko hledá. Samozdřejmě během mé návštěvy jsem sesměla opomenou Harry Pottera atrakci a zamířit do školy v Bradavicích. Fronta byla zdlouhavá, ale výsledná fotka stála za to. :)


Další den jsem měla potkat druhou holčinu s jeji kamarádkou (obě Němky) se kterýma jsem chtěla projít zbytek Londýna a pokud možno beze spěchu a s co nejmíň použitím veřejné dopravy. Takže se to vzalo přes M&MS World, přes Čínské město až k Tower Bridge. Konečně jsem víc a víc vnímala Londýnskou atmosféru. A kafčo v ruce ze Starbucks nesmělo chybět. :)





Co mě opravdu dostalo byl tento autobus, který neměl zavírací dveře a jakmile stál třeba na červené, dalo se vyskočit ven. Stejně jak je to ve filmu a holky se kterýma jsem byla ještě tento autobus neviděly, nebo lépe řečeno, ještě s ním nejely. :)


Jakmile se setmělo, procházeli smě se dál přes centrum, kde sem se nemohla vynadívat na noční město. Bylo nádherně jasno a teplo, takže tu podívanou nic nenarušovalo (ani žádní turisti kolem).


Né moc kvalitní fotka s Big Ben, ale snaha byla.


A samozdřejmě nesmí chybět fotka s telefonní budkou a Big Ben za zády.



Poslední den jsem už neměla s nikým sraz a plánovala jsem jít na London Eye. Celý den jsem pojala jako takové loučení se s Londýnem, takže sem si užila výhled na Big Ben. London Eye je úžasná atrakce, ale opravdu to chce, aby se povedlo počasí. Výhled na město ze shora je neuvěřitelný a člověk si musí užít každou minutu, než to celé skončí.


Jakmile jsem vylezla z London Eye, dokoupila jsem suvenýry a dala si oběd na lavičce s výhledem na Big Ben a Parlament.


Po jídle a kochání se výhledem byl už čas vydat se směr na letiště. Nechtěla sem vše nechat na poslední chvíli, přecejen člověk nikdy neví, co se může stát a pokud mi uletí letadlo, není to jako autobus, kde mohu jet tím dalším. Takže byl čas říct "sbohem Londýne" a zamířit na letiště a pak směr Cork.

Co byh chtěla říct je to, že Londýn stojí za návštěvu. Město má své kouzlo, které nesmí žádný cestovatel opomenout na svém cestovatelském liste. Já osobně doufám, že se mi naskyne možnost navštívit Londýn znovu a to na víc jak 3 dny. :)